Život na vesnici miluju! Spousta pratel, kamarádů, zrátka lidi , které znám uz celou vecnost. Mame velky dům, na konci vesnice, za domem velkou zahradu s rozsahlou stájí pro koně a velkým výbehem. Koně jsou pro me srdeční záležitost, jezdím závodně uz několik let. A ted? Ted se ja, má mladší sestra s mymi rodici mame odstehovat. Zmenit zivotni styl a podridit se velkomestanum, jejich zalibam a odprostřít se od doposud pro mě ideálního žití.
A co když nechci? Co když chci zůstat tu a žít jako do teď? Co mí přátelé? Má škola? To nikoho nezajímá! Mám nařízeno: začni nový život! „Holky máte všechno? Já se nebudu zase stokrat vracet!“ ptá se nás náš milovaný tatíček a jakoby sám neustále přemýšlel, jestli náhodou na něco nezapomněl. „V pohodě tati, však nás znáš!“ suveréně odpoví má pubertální prostořeká 15letá sestra Gábina. „ No právě že vás znám až moc dobře. Gábino! Gábino! Zavěs ten telefon, rozluč se s tím exotem a vyřid mu že, jestli ti bude ještě volat, tak dojedu až z Prahy a ukážu mu co je to otcovska laska!“ rozčíleně, ale pritom s trochou nadsázky hubuje muj tatinek Gabine, která si zkratka s napadnikama neda pokoj. „No jo pořád.
Nevím teda proč se stěhujeme do Prahy, kde bude tisíckrát víc kluků než tady. To je všechny zbiješ tati?“ ušklbne se Gábina a koketně na mě mrkne. „Nebuď na tatínka drzá Gábinko“ klidní situaci mamča, utře si spocené čelo a vítězně si oddychne, neboť už má vše zbaleno a nemůže se dočkat až se vydáme na cestu. Asi se těší na nový život, na cestu do neznáma. Všichni se těší, kromě mě. Představa, že opustím mou milovanou třídu a nastoupím do zcela uplně jiné mě právem děsí. Co když se se mnou nebudou bavit, co když mě nepřijmou mezi sebe? Jsou uz jistě zaběhnutá parta a ja pro ně budu jen vetřelec z vesnice. „Tak jestě pár schodků a jsme tam holky“ nadšeně prohlásí tatík po asi již stech schodech, které namáhavě vyšlapáváme. Musím uznat , že tento panelák nevypadá úplně nejhůř, je nově zrekonstuovaný a leží uprostřed centra. Nahlas to, ale nepřiznám. „Tak slavnostní odemykání nového bytu“
S úsměvem a patřičně nahlas hlásá táta, Gábina přežvykuje žvýkačku a prohlíží si své čerstvě nalakované černé nehty, maminka se nesmyslně a trhle na tátu usmívá a ja? Já stojím, koukám dost znuděně a v duchu ho proklínám, za to, že si našel práci zrovna tady v Praze. „Ale no tak Natálko, trochu úsměvu! Určitě si tu najdeš spoustu kamarádek a třeba i nějakého pěkného kluka“ stydlivě se na mě mamča zakření. Já jen přehoupnu oči v sloup a utíkám si vybalit věci. „Tak co ségra? Kam vyrazíme?“ zeptá se mě Gábina po dvou hodinovém vybalování. „Kam bysme měly jako vyrazit?“ zeptám se, ikdyž mě odpověd až tak moc nezajímá. „No přece do města, tady to alespoň žije, na rozdíl od toho našeho zapadákova! Je sobota, snad nechceš sedět doma ty puťko!“ a posměšně se ušklíbne. Znám mě, ví že já na tohle nejsem. Do teď jsem měla čím zaplnit svůj volný čas. Žila jsem sportem a koně pro mě byly dostačujcí zábavou, mí přátelé byli stejní jako já, takže jsem byla opklopena jimi veškerý čas. Jenže tady? Tady nemám nikoho. „Nevím jak ty, ale já zdrhám pryč, řeknu našim, že si to tu jdu obhlídnout“ a utíká do kuchyně škemrat o povolení. Gábina. „Ne, je ti teprve 15 sama nikam nepujdeš“ jen slyším důrazným hlasem z kuchyně mamču. „Ale Natalie je divná, nikam se jí nechce! Určitě by se mnou nešla!“ a psíma očima na mě koukne přes chodbu. Já jen zavrtím hlavou, aby by bylo jasné že se mnou nehne. Gábina uražena odejde a dost hlasitě bouchne dveřma. Pak se na mě otočí a povídá: „ Jestli si myslíš že, když budeš sedět doma, tak za tebou přijede nějaký princ na bílém koni, tak seš dost trapná.
Budeš stará panna do konce života“ chvíli ještě dělá ušklibky až na nakonec usne s mp3 v uších. Ja jsem si otevřela knížku a nerušeně pročítám řádky. Ikdyž ne tak nerušeně jako dřív, tady slyším i přes zavřené okno, projíždějící auta, opilce a jejich neutěchající falešný zpěv, štěkající psi, hádající se dvojice. Nejsem na to zvyklá. Možná bych se opravdu měla přizpůsobit životu tady. Vím, že si o mně budou myslet , že jsem divná. I Gábina říká, že jsem jako z jiného století, kdybych byla jako ona určitě bych zapadla rychle. No uvidím, co v nové škole, třeba si ani nevšimnou, že tam jsem. „No, ale pohni si Nátalo, dělééééj“ křičí na mě Gábina, která mě na 10 minut pustila do koupelny, ve které chce asi strávit další hodinu. „Vždyť už si krásná holčičko“ povzbuzuje ji máma. „Ne, vypadám jako blbec, jen se na mě podívej. Měla jsem si koupit to krásné tričko. Nemám co na sebe, všichni tam budou určitě jak z časopisů, jen já jak vandrák“ fňuká a přitom si už asi 10 minut zmalovává pravé oko. „No tys tomu moc nedala“ prohlídne si mně od hlavy až k patě , když vyjdu z koupelny„Nepotřebuju být zmalovaná jak ty!“ osočím se. „Nojo, ale tak první dojem dělá hodně, být na tvém místě, tak tam ani nejdu“ začne se smát, zatím co jí mamča dává pohlavky. „Nic si z toho nedělej Naty, sluší tito“ uklidňuje mě máma. „Vždyť mně na to zas tak nezáleží, nepotřebuju být hvězdou třídy a už vůbec by mě nějaké parádění a malování nebavilo.“s nezájmém ve tváři prohlásím a utíkám s Gábinou za tátou, který nás odváží do školy. Příjíždíme ke škole, která je mnohem rozlehlejší než ta má předešlá. Před školou postává hodně lidí, jiných než u nás.
Asi měla Gábina pravdu, všichni jsou tu jak z časopisů, no moment- až na mě. „Vidíš ty kluky?“ s jiskrama v očích do mě šťouchá Gabča „No jo, kluci“ Bez zájmu odpovídám. „No ty jsi blba prostě. Tak já jdu najít svoji třídu, tak čau o velké hodině se sejdem tu, jasný?“ v rychlosti na mě vyhrkne Gabina. „Jo jasný“ odpovídám a snažím se otevřít svojii skříňku, asi po 5 minutách se mi to povede. Připadám si tu jako mimozemšťan na návštěvě. Díky mé nešikovnosti se skříňkou nestíhám dojít se zvoněním do třídy. Na chodbě potkávám vysokou hubenou paní s brýlemi a drdolem snad až k nebi. „Co potřebuješ děvče?“ usmějě se na mě svými přebělenými zuby. „No jsem tu nová, hledám 3.D. Jmenuji se Natálie“ Paní našpulí rtíky a s nadšením odpovídá „Áno, už tu na tebe čekáme, přijeli jste k nám z daleka, viď? No četla jsem doporučení z tvé bývalé školy. Premiantka třídy! Úžasné! Přesně to nám tu chybí, určitě se ti tu bude líbit. Já jsem tvá třídní, takže cokoliv budeš potřebovat přijď za mnou“ s neustálým usměvem na tváři mi energicky povídá, přitom stále máchá rukama a grimasy v jejím obličeji jsou tak výrazné, že ji musím pořád pozorovat. Ani nestihnu postřehnout, že už vcházíme do mé třídy. Nikdy nebývám nervozní, ani včera jsem nebyla, ani dnes ráno, ale najednou je mi nějak zle. Stojím před celou třídou a všichni najednou ztichnou. „Dobré ráno dětičky moje, tohle je Natálie Válková, bude ode dneška s vámi chodit do třídy. Pomozte se vším co bude nutné! No tak posaď se někam děvče“ kývne na mě a ja v rychlosti hledám volnou židli. Mimo to cítím neustálý pohled všech přítomných. Co asi říkají?
Líbí se jim? Nebo si myslí jako Gábina, že jsem prostě divná? „Tak si sedni sem. Bloudíš tu jak zmatená včela“ poškrábe se na nose a oddělá důležitě nohu ze židle asi nejextravagantnejsi osoba ve třídě. „ Já jsem Karol“ znuděně zdvihne položenou hlavu z lavice a usměje se na mě. „Jo díky, Ja jsem“ ani nestihnu doříct větu a přeruší mě vtrhnutí do třídy nějakého opozdilce. „Paní profesorko, moc se omlouvám, že jdu pozdě“ řekne hlasitě holka vysoka asi 170 cm s dlouhými vlnitými blonďatými vlasy, které přehodí ladně dozadu, díky mini sukničce kterou má, jdou vidět její opálené dlouhé nohy a s obličejem kterým se usmívá přes celou třídu by mohla jt rovnou na miss world. „No hvězda přišla“ špitne posměšně Karolína. „Hvězda?“ zeptám se nesměle. „Linda, hvězda nejjasnější! Bože jak já tu kozu nesnáším“ řekne Karol a pokládá hlavu opět na lavici, v čemž jí vyruší profesorka Míková „ Někdo měl asi krušnou noc! No pojď Virglová k tabuli, my tě tu proberem“ rozměje třídu profesorka. Dopoledne uběhlo celkem rychle a já byla stejně dezorientovaná jako ráno. „co budeš dělat o volné hodině? Chodíš na obědy?“ ptám se Karolíny „Na obědy? Kde to žiješ?“ zasměje se, hodí si tašku na záda a míří ke dveřím. Já za ní utíkám. „No a co teda děláš?“ vytrvale se ptám „ Tady každý chodí hulit, nikdo se nemůže dočkat až zazvoní a bude si moct zapálit „ Zapálit?
V duchu si říkám. Ale ja nekouřím! „no a co tu dělají ti co nekouří?“ v naději čekám na povzbudivou odpověd. „Ti co nekouří jsou divní“ svérazně řekne Karol a ukáže na partičku lidí, kteří sedí na lavičce venku a vášnivě debatují nejspís na téma o nesmrtelosti brouka. Sama si říkám, jestli by mi vedle nich nebylo líp. V mém přemýšlení mě, ale přeruší šťouchnutí pro mě ještě někoho neznámého. „Jé promiň, neudělal jsem ti něco“? A usměje se na mě nějaký kluk. Zaostřím a vzpomenu si na slova Gábiny“Tolik krásných kluků tam bude čéče!“ a měla pravdu, tenhle kluk vypadá dost dobře, dokonce víc než dost dobře. Vysoky, černé vlasy, modré oči a ten pohled. Bože, miluju kluky co mají charizma. Je to ten typ co se na něj stačí jen podívat a něco vás k němu přitahuje. „co tak blbě čumíš?“ vyruší mě má milovaná sestřička. „Co? Nic?“ Řeknu jako by se nic nedělo. „Co? Ty čumíš na Davida?
Nekecej!“ a začne se hloupě smát „David je vole ten nejkrásnější kluk tady,! Holky ve třídě mi říkaly že ho chce každá, ale on je prej dost nedostupný“ poslouchám se zájmem ale přitom se tvářím jakoby mě to vůbec nezajímalo. „Ty už tu máš kámošky?“ řeknu udiveně, protože jsem jako vždy hodně pozadu. „No jasně, jen ty se furt něčemu bráníš! Lidi jsou tu uplně v pohode!“ Pojď za náma-jakoby Karolína říkala, když na mě mává ze schodů. Je tam ještě s partičkou kluků, jak je tak pozoruju vypadají „v pohodě“ jak by řekla ségra, akorát, že pro mě až moc výstřední. „Tak tohle Tomáš, Petr, Peace a George“ řekne hrdě při představování svojí party. „Ahoj ja jsem Natálie“ a pousměju se. „ Ty nejses z města co?“ zeptá se mě tajůplně George „Ne, nejsem. Proč se ptáš?“ ptám se zvědavě. „No, nechováš se tak“ odpoví a zakření se. Cože? Říkám si v duchu. Co znamená nehováš se tak? „Ále z něho si nic nedělej, rýpe do každýho“ zastane se mě Karolína. „Chceš cígo?“ zeptá se mě Tomáš a nenápadně na mě mrkne. „Ne děkuju, ja nekouřím“ čímž strhnu pohled všech „Neboj, tady se to naučíš!“ podokne Petr a vššichni se tomu zasmějem. „Hele, Brad Pitt přichází“ řekne s posměškem Karol. Otočím se a vidím toho kluka co do mě dopoledne vrazil. „Kdo to je?“ Zeptám se jako bych o něm nikdy neslyšela. „Ále vysvětlím ti to takhle: Když Linda je Barbie tak tohle Ken, chápeš?“ a Petr vyprskne smíchy „No jo to je přesný, slepiččí mozečci“ dodává a s ním se začínají smát i ostatní. Jenže, mně tak nepřipadá. Je pravda, že jeho vzhled nasvědčuje tomu že se spíš zajíma o sebe než o něco jiného, ale cítím z něj něco pozitivního, něco co mě hrozně přitahuje. Najednou si všimnu že se na mě podívá, opětuju mu jeho zájem a chvili se mu dívám do očí, do té chvíle než do něj šťouchne jeho kámoš. Vezme si batoh a odchází pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat